Sen 1
1.
Je noc, nedaleká budoucnost. Jsem v obdélníkové místnosti bez oken o rozměrech asi pět krát osm metrů. Kromě tří rákosových křesel potažených hnědým čalouněním a malého stolku vedle křesel je místnost nezařízená. Nábytek není umístěn uprostřed, ale v rohu na delší straně místnosti. V pokoji stojí asi tři metry ode mě můj bratr, matka, její přítel a dva cizí muži. Já sedím v jednom z křesel čelem ke středu místnosti - naproti mně sedí asi pětadvacetiletá žena s klidnýma očima a dlouhými tmavými vlasy. Čekáme a já si uvědomuji, že místnost je čekárna. Cítím se vážně a klidně.
Žena naproti mně na mě mluví. Říká, že naše cesta brzy začne a že bych se měla připravit. Poznávám v ní Plejáďanku. Dívám se jí hluboko do očí a obě víme, co si ta druhá myslí a kam cesta směřuje.
Místnost je plná krystalického, duhového světla, které tančí a proudí po stěnách. Třpytí se všemi barvami - jako drahokamy. Světlo prochází otvorem po mé levici, kterým se nemohu podívat ven, protože otvor je rovnoběžný se mnou. Světlo je chladné, i když zároveň teplé, jaksi jarní, třpytivé. Uvědomím si, že jsou to odrazy světelné lodi, která přistála venku a čeká.
Bratr se na mě podívá se směsicí uznání, pochybností, vážnosti a strachu a zeptá se: "Co je to za auto, kterým jedeme?" V jeho hlase se skrývá poznání odpovědi, kterou si už sám dal. Usměji se na něj a klidně řeknu: "Tohle není auto, milý Jensi." Můj bratr se cítí potvrzen ve svém rozpoznávacím předpokladu a skloní hlavu - viditelně nervózní, vážný a vzrušený - meditativně poznává a zamyšleně cítí.
Žena naproti mně se mi podívá do očí a dává mi najevo, že brzy přijde čas. Vnímám její myšlenky. Požádám ji, aby nejprve doprovodila mou rodinu, protože se chci ještě rozloučit se zemí v meditaci a modlitbě. Vím, že cesta tam a zpět - než mě vyzvedne - trvá půl hodiny.
2.
Je noc, nedaleko budoucnosti. Jsem v obdélníkové místnosti bez oken o rozměrech asi pět krát osm metrů. Kromě tří rákosových křesel potažených hnědým čalouněním a malého stolku vedle křesel je místnost nezařízená. Nábytek není umístěn uprostřed, ale v rohu na delší straně místnosti. V pokoji stojí asi tři metry ode mě můj bratr, matka, její přítel a dva cizí muži. Já sedím v jednom z křesel čelem ke středu místnosti - naproti mně sedí asi pětadvacetiletá žena s klidnýma očima a dlouhými tmavými vlasy. Čekáme a já si uvědomuji, že místnost je čekárna. Cítím se vážně a klidně.Žena naproti mně na mě mluví. Říká, že naše cesta brzy začne a že bych se měla připravit. Poznávám v ní Plejáďanku. Dívám se jí hluboko do očí a obě víme, co si ta druhá myslí a kam cesta směřuje.Místnost je plná krystalického, duhového světla, které tančí a proudí po stěnách. Třpytí se všemi barvami - jako drahokamy. Světlo prochází otvorem po mé levici, kterým se nemohu podívat ven, protože otvor je rovnoběžný se mnou. Světlo je chladné, i když zároveň teplé, jaksi jarní, třpytivé. Uvědomím si, že jsou to odrazy světelné lodi, která přistála venku a čeká.Bratr se na mě podívá se směsicí uznání, pochybností, vážnosti a strachu a zeptá se: "Co je to za auto, kterým jedeme?" V jeho hlase se skrývá poznání odpovědi, kterou si už sám dal. Usměji se na něj a klidně řeknu: "Tohle není auto, milý Jensi." Můj bratr se cítí potvrzen ve svém rozpoznávacím předpokladu a skloní hlavu - viditelně nervózní, vážný a vzrušený - meditativně poznává a zamyšleně cítí.Žena naproti mně se mi podívá do očí a dává mi najevo, že brzy přijde čas. Vnímám její myšlenky. Požádám ji, aby nejprve doprovodila mou rodinu, protože se chci ještě rozloučit se zemí v meditaci a modlitbě. Vím, že cesta tam a zpět - než mě vyzvedne - trvá půl hodiny.Moje rodina opouští místnost se dvěma muži a ženou a nastupují na palubu světelné lodi. Já se modlím a medituji. Vím, že se po nějaké době vrátím na Zemi. Objímám a miluji Zemi svým duchem i srdcem a děkuji jí. Probouzím se.
3.
Nacházím se v přízemí kulaté věže, která má asi pět pater. Místnost má průměr asi šest metrů. Jsou v ní okenní štěrbiny, podobné střílnám. Místnost je nezařízená a její stěny jsou z bílošedého betonu. Na stěnách nejsou žádné obrázky. Na tomto patře jsem sám. Je těsně před soumrakem.
Vím, že se blíží invaze. V budově - kterých je tu mnoho - se v horních patrech shromažďují nějací lidé. Čekáme na evakuaci.
Rozepínám si gumičku ve vlasech a vlasy mi padají na ramena. Mám na sobě bílé roucho - podobné dlouhé tóze. Vystoupám o patro výš a vidím stráže a lidi ve stejných hábitech, jaké mám na sobě já. Lidé zde mají strach a já v sobě cítím bezmoc a poznání.
Utvoříme kruh a poklekneme. Modlíme se.
Nacházím se v přízemí kulaté věže, která má asi pět pater. Místnost má průměr asi šest metrů. Jsou v ní okenní štěrbiny, podobné střílnám. Místnost je nezařízená a její stěny jsou z bílošedého betonu. Na stěnách nejsou žádné obrázky. Na tomto patře jsem sám. Je těsně před soumrakem.Vím, že se blíží invaze. V budově - kterých je tu mnoho - se v horních patrech shromažďují nějací lidé. Čekáme na evakuaci.Rozepínám si pásku ve vlasech a vlasy mi padají na ramena. Mám na sobě bílé roucho - podobné dlouhé tóze. Vystoupám o patro výš a vidím stráže a lidi ve stejných hábitech, jaké mám na sobě já. Lidé zde mají strach a já v sobě cítím bezmoc a poznání.Utvoříme kruh a poklekneme. Modlíme se.Najednou se ocitám na střeše budovy. Vidím četné vesmírné lodě a muže v černých bojových šatech, jak "šturmují" naši věž. Všude cítím vzrušení a uznání. Země a její bytosti přestaly spát. Modlím se. Probouzím se.
