Dva mniši.
Zdravím vás, milí :-) ,
Následující podobenství o dvou mniších jsem již zveřejnil na starém fóru Duchové. Ale protože dnes znovu zažívám, jak je vzácné nechat svou mysl pobývat v *teď a tady*, být shromážděn, dávám sem povídku znovu...
S láskou ze srdce,
brah
Dva buddhističtí mniši kdysi tiše putovali dávnou Indií. Bylo období monzunů a cesty byly zemité.
Pak na křižovatce narazili na vysokou paní v krásných šatech. Cesta byla zaplavená a blátivá a paní tam stála a přemýšlela, jak se dostat z jedné strany na druhou.
Pak jeden ze dvou mnichů, ten starší, vzal paní bez okolků do náruče a mlčky ji odnesl na druhou stranu cesty.
Tam ji opět položil a oba mniši se mlčky vydali na cestu.
Večer, když po dlouhém rozjímání dorazili do kláštera, zeptal se mladší mnich staršího:
My mniši přece nesmíme na ženu ani pohlédnout, natož se jí dotknout. Proč jsi ji tedy přenesl přes cestu?
Druhý se usmál a řekl:
Já jsem ji jen přenesl přes cestu - proč ji pořád neseš TY?
