Peace
1. Mír
Moudrost a pravda jsou podmínky (a okolnosti), které se objeví, když je duši dán mír. Tento mír je vrozený a vždy daný všem bytostem. Naše "slepota" v noci omylů způsobuje pouze to, že zakoušíme a rozhodujeme se. Tato možnost volby vyžaduje rozlišování a to zase vyžaduje hodnocení. Nebe žije ve světě Absolutna, zatímco fyzická existence se projevuje ve světě relativního. Tato okolnost vytváří napětí, díky němuž se naše cesty zdají být tak cenné, a krásu v projevu pohybu. Mír - zejména klid mysli - existuje jak absolutně, tak relativně. Kéž všichni rozpoznáme své světlo a pochopíme krásu svých cest. Skrze to, co nás uvrhlo do této existence - hledání prožitku -, se můžeme dostat k..
2. Odpuštění
Nepřátelství je pak v nás překonáno, když všichni poznáme, že jsme bratři a sestry v nebi. Toto uznání zahrnuje myšlenku a pocit odpuštění. Všichni si těžko odpouštíme, dokud nedokážeme odpustit sami sobě. Tento "pocit viny" vyrostl v naší tradici vnímání sebe sama jako nedokončené, nedokonalé a nesvaté bytosti. Naše Bohem daná schopnost soudit a posuzovat podmiňuje motiv hodnocení.
Hodnocení však klasifikuje a následně omezuje naše myšlení, chtění a jednání.
Mír v nás vzniká, když - na základě našeho poznání - žijeme lásku. A to znamená především přijmout sebe sama takového, jaký jsme: Jako bytost světla - bez chyby, ale s možností chyby. Tyto omyly jsou cenné a zároveň velmi dobře zrozené, protože jen ony určují růst a "zrání" každé duše.
Kdyby Bůh chtěl, abychom se v každém okamžiku chápali jako "dokonalí", nestvořil by možnost omylu. Právě omyl umožňuje duši dozrát a poznat sebe sama. Nesmíme se tedy bát, že bychom mohli "chybovat", protože by to znamenalo, že bychom své duši vzali možnost zrání a "růstu". Místo toho se můžeme těšit ze svých cest a učit se ze zkušeností druhých i ze svých vlastních.
Nepřátelství je pak v nás překonáno, když všichni poznáme, že jsme bratři a sestry v nebi. Toto uznání zahrnuje myšlenku a pocit odpuštění. Všichni si těžko odpouštíme, dokud nedokážeme odpustit sami sobě. Tento "pocit viny" vyrostl v naší tradici vnímání sebe sama jako nedokončené, nedokonalé a nesvaté bytosti. Naše Bohem daná schopnost soudit a posuzovat podmiňuje motiv hodnocení.Hodnocení však klasifikuje a následně omezuje naše myšlení, chtění a jednání.Mír v nás vzniká, když - na základě našeho poznání - žijeme lásku. A to znamená především přijmout sebe sama takového, jaký jsme: Jako bytost světla - bez omylu, ale podléhající omylu. Tyto omyly jsou cenné a zároveň velmi dobře zrozené, protože jen ony určují růst a "zrání" každé duše.Kdyby Bůh chtěl, abychom se v každém okamžiku chápali jako "dokonalí", nestvořil by možnost omylu. Právě omyl umožňuje duši dozrát a poznat sebe sama. Nesmíme se tedy bát, že bychom mohli "chybovat", protože by to znamenalo, že bychom své duši vzali možnost zrání a "růstu". Místo toho se můžeme těšit ze svých cest a učit se ze zkušeností druhých i ze svých vlastních.Pokud budeme žít v této víře, budeme odměněni pokojem.
