.ZEN
Všechen život je pomíjivý. Přesto je existence věčná.
Když podstata našeho bytí, naše skutečná pravda, vstoupí do těla v podobě duchovní bytosti (Gandharva), vzniká zrozením tato forma vyjádření našeho bytí, kterou běžně nazýváme život. Tato cesta podléhá v hmotném vesmíru určitým obecně platným pravidlům. Charakteristickým rysem našeho světa je pomíjivost veškerého života. Veškerý život na naší úrovni zkušenosti začíná zrozením a končí smrtí. V naší zkušenosti je tato okolnost bezprostředně bolestná a nachází v ní rozmanité vyjádření. Vše - opravdu vše - život usiluje, mění se, onemocní, stárne a odchází - i když základní nesmrtelnost ve věčnosti na metafyzické úrovni tím zůstává nedotčena. V důsledku toho nesmíme popírat tento projev pomíjivosti, ale spíše si být vědomi toho, že můžeme proniknout do "reality" díky svému duchu, abychom ji nakonec překonali. Nirvána jako symbol stálosti, která již nepodléhá žádným změnám, se podle mého názoru odehrává v uznání vnitřního středu, a nikoliv prostřednictvím popření zákonů světa. V každém životě dochází na jedné straně ke zrání (v podobě zvýšeného uvědomění) a na druhé straně k úpadku. V rozpoznání těchto mechanismů, v procítění této "pravdy" spočívá motiv bezmezného klidu. Klidné rozpoznání mechanismů v naší "realitě" tvoří základ pro jejich překonání. Toho se zpravidla dosahuje důvěrou v řád stvoření - což je zase příčinou klidu. Dalším důsledkem kontemplace vlastního bytí zasazeného do kosmu je postupně se měnící stupeň pozornosti při prožívání života na naší úrovni. Co to všechno pro nás může znamenat prakticky?
Všichni můžeme klidně, pokojně a vyrovnaně rozpoznat, že naše putování je součástí vyššího a komplexnějšího řádu, a získat tak bezprostřední užitek pro naše každodenní prožívání. Můžeme si i nadále uvědomovat, že veškerý život pochází ze společného zdroje, a to nás může vést k trpělivosti a laskavosti při vzájemném jednání. Při rozpoznávání těchto emocí prožíváme svůj vnitřní mír a můžeme se formovat v tolerantní, přátelské a laskavé bytosti. Díky tomu máme obvykle možnost prožívat své bytí jako veselé a můžeme objevit radost z vyrovnaného soucitu. Poznáním našeho společného původu se v našem vědomém prožívání formuje vděčnost a překonávají se pocity úzkosti, opuštěnosti a osamělosti. I když se nám občas zdá, že opouštíme pro sebe nalezenou cestu pravdy, naše jednou učiněné rozhodnutí ovládnout své bytí nás vždy přivede zpět na naši jednou zvolenou cestu. Tato ctnost rozpoznání vlastní neustálé změny je podle mé zkušenosti účinnější a pronikavější než pouhé následování morálních konceptů našich otců (i když ty jsou obvykle oprávněné). Mír v nás nejspíše nastane, když se sami sebe zeptáme na individuální potřeby své duše a pak se jimi řídíme.
Spočinout ve vlastním vnitřním středu znamená jít individuální cestou a následovat osobně rozpoznanou pravdu, i když se v průběhu naší cesty mění. Praktická cesta, kterou se zde můžeme vydat, spočívá v uznání vlastní pomíjivosti. V buddhistickém učení je velký význam přikládán meditativnímu zkoumání smrti. Toto cvičení může být velmi cenné pro uvědomění si pomíjivosti, ale nic nemění na nevyhnutelném konci každého života na této úrovni.
To, zda jsou naše prožitky více či méně bolestné nebo klidné, závisí do značné míry na našem postoji k věcem. Duch je pánem našeho bytí a záleží jen na nás, zda se chceme chytit za prsty osudu a uvést je do praxe. Rodit se, stárnout a umírat jsou přirozené procesy a stavy a prožitý život je jen jednou stanicí na naší věčné cestě do nekonečna.
