svobodná vůle
Pojem svobody lidské vůle je obklopen nejrůznějšími názory
Na jedné straně některá z našich nejrozšířenějších náboženství a mytologických světonázorů zdůrazňují fakt svobodné vůle člověka, zatímco jiné názory postulují jednoznačnou determinaci. Tak ta přesvědčení, která vycházejí z myšlenky věčného zákona světa (např. hinduismus a buddhismus), zdůvodňují příslušnou existenci utvářenou různými závislostmi člověka. Díky této myšlence se člověk zdá být na první pohled vydán na milost a nemilost svému osudu, a tak je významně ospravedlněn hinduistický pohled na kastovní systém, který nechává lidi po celý život vázat ke stejné společenské třídě na základě příslušného narození.
V protikladu k této hinduistické determinaci člověka stál Gautama Buddha, který považoval kastovní systém za instituci vytvořenou člověkem, a proto ji odmítal. Nicméně základy Buddhova učení vycházely z myšlenky věčného světového zákona, který se vyznačuje vztahy příčiny a následku a odmítá věčného, absolutního Boha stvořitele.
Proti těmto názorům stojí monoteistická náboženství (např. judaismus, křesťanství, islám), která uznávají stvoření jako stvořené autorem.
Pokud oba základní názory posoudíme z hlediska možné svobodné vůle, lze dojít k odlišným závěrům.
Monoteistický přístup "pádu člověka z milosti" nelze vnímat bez základního faktu svobody volby. Zde si však kritický a nedogmatický pohled může položit otázku, proč Stvořitel nejprve dal možnost volby v principu, a pak - v návaznosti na příslušného dogmatika - potrestat rozhodnutí, které bylo v "jeho" očích špatné - a to navíc "klanově" ("až do sedmého údu"). Toto pojetí lidského ducha jako tvůrce je podle mého názoru založeno na nedostatečně promyšleném předpokladu, který mají za "pravdu" uznat i učitelé teologie. "Stvořil jsem vás k obrazu svému" neznamená obrácenou projekci lidského chování na Boha. To by byl sylogismus (falešná inverze: každá liška má ocas - vše, co má ocas, je liška).
Přistupovat k pravdě o Bohu z nábožensko-dogmatického (tj. lidského) hlediska vždy a bezprostředně znamená neúplnost, pokud se člověk řídí myšlenkou, že existuje pouze JEDNA cesta k pravdě. A přesto si náboženští "vůdci" po celém světě osobují právo šířit věčnou pravdu (a každý z nich podle své příslušné víry také tu jedinou pravou). Případný smysl svobodné vůle by tak byl podkopán, a tudíž zbytečný - protože neexistující.
Obrátíme-li se k moderním poznatkům v oblasti výzkumu vědomí, anatomie mozku a biologických mechanismů působení na úrovni mozku, nejnovější poznatky z těchto oborů ukazují, že biologické organismy (jako je člověk) jsou ve svých rozhodnutích vázány. Funkční souvislosti biochemicko-elektrické povahy zřejmě naznačují, že to není výhradně mysl, která řídí tělo, ale že interakce mezi nimi probíhají i v opačném směru. Jsou tedy naše duševní funkce ve skutečnosti určovány příslušnými biochemickými procesy organismu?
Podmíněně. Skutečnost, že určité stavy vědomí jsou závislé např. na hormonech nebo neurotransmiterech, nelze popřít. Tuto okolnost není třeba vysvětlovat na příkladu psychotropních látek; k ilustraci postačí příklad intoxikace. Změněné neuronální procesy - založené na různých biochemicko-elektrických reakcích vyvolaných intoxikací - v mozku hovoří jasnou řečí v prožitku jedince.
Vědomí tedy může být určeno tělesností. Jako nejvhodnější se mi jeví myšlenka vzájemně závislé interakce, tj. obě formy bytí (vědomí a tělo - software a hardware) jsou na sobě závislé a jsou v reaktivní komunikaci.
Další možný náznak podmíněnosti člověka nabízí od pradávna astrologie. Představa, že lidská existence je podmíněna příslušnou konstelací bližších hvězd, se v historii objevuje téměř ve všech lidských kulturách, společenstvích a generacích. Tato představa existuje v prostoru A čase, proto by neměla být vylučována jako potenciální možnost, ale spíše by měla být předmětem individuální úvahy.
Shrnuto, mám dojem, že vzájemné vztahy mezi tělem, myslí a duší se řídí určitými zákonitostmi, a jsou tedy předvídatelné. Tato okolnost tedy na jedné straně ospravedlňuje existenci např. kognitivní psychologie, na druhé straně implikuje motiv "předurčenosti" veškeré existence. Z toho tedy vyplývá syntéza mezi dálněvýchodní náboženskou tradicí a vědeckým důkazem. Náboženství zde osvětlují makroperspektivní pohled na existenci, zatímco vědy mohou vést důkaz náboženského pojetí kvazi z vnitřního pohledu. Oba přístupy si vůbec neodporují, ale spíše se vzájemně doplňují. To podtrhuje význam nezbytného intenzivnějšího dialogu mezi náboženstvími a vědami.
Gautama Buddha tyto mechanismy rozpoznal, a proto založil svůj všezahrnující kondicionalismus - založený na příčině a následku.
""Člověk je vržen do svého času"
Martin Heidegger
"Kdo cítí otroctví vůle, je šílený - kdo ho popírá, je hloupý."
Friedrich Nietzsche
