.iluze
Nechť je následující meditace čtena a procítěna pomalu
Já a moje jsme iluze. A přesto všechny pro nás důležité věty obsahují tato slova.
Existuji já? Existuji já? Jsem?
Když se dívám na sebe redukovaného na svou tělesnost, rozpoznávám existující já. Když se však pokusím nahlédnout za kouzelné zrcadlo a zaměřit svou pozornost na to nejniternější, žádné "já" neobjevím. Pak vidím substanci, z níž je moje nejvnitřnější bytost vytvořena - ale skládám se já z této substance?
Tělesnost je domem, chrámem duše. Je to prostředek, který umožňuje prožívat cesty v rámci fyzické dimenze. Řečeno současnou terminologií, nic víc než "datový oblek", jehož prostřednictvím můžeme "vnímat" smyslové vjemy. Tělo je tedy forma - má esenci?
KDO je tím, pro koho tyto vjemy existují? Pro "KOHO" jsou určeny? "KDO" nebo "CO" je ten, kdo je přijímá? "CO" je tím nejvnitřnějším? Co je vnitřní podstatou toho, díky čemu prožíváme, že "JSME"?
Sním své bytí? Jsem vysněný? "Kým"? PROČ? KDO - JSEM - JÁ ???
V pomíjivosti nemůže být věčnost. Ve věčnosti nemůže být pomíjivost. Nemůže existovat nic absolutního a stejně tak nic relativního. Vnímání je založeno na představách a představy se nechávají unášet větrem iluzí. Kouzlo poznání je tváří v tvář veškeré iluzi neplatné. Iluze není ani lež, ani pravda, nýbrž beztělesnost. Bezpodstatnost není nic jiného než prázdnota. Poznávám tedy svět - tím, že vidím, že neexistuje. Klam - život je klam.
Je-li však "život" jednou z nesčetných možných iluzí, existuje pravda, která trvá? Existuje pravda přesahující veškerou pomíjivost? Může se mé bytí vynořit z hlubokého oceánu omylů a iluzí?
Nic není PRAVDA. Pravda je NIC. Všechno je nic.
