1.
Mezinárodní vesmírné programy a ISS mají v představách těch, kteří se považují za zodpovědné za řízení osudů lidí této planety, za jeden z cílů vést lidi planety Země k univerzálnosti inteligentního života a přivést masy "malých států" k uvědomění si jejich zakotvenosti ve vesmíru. Tato kalkulace však zcela nevychází, protože uvědomění je v zásadě individuální proces a osobní multidimenzionalita se zpravidla prožívá při kontemplaci a zkoumání vlastní mysli. Lidé naší Země sice 22. března 1962 navštívili planetu Mars na palubě mimozemského létajícího stroje v rámci "průzkumného programu" - toto datum však v žádném případě neoznačuje počáteční bod objevitelské cesty pozemšťanů na cestě do vesmíru. Možná jsme vyslali emisary k Plejádám, k Síriu, do souhvězdí Orionu, k Aldebaranu, k Zeta Reticuli,
Ummu a dalším koutům "našeho" výklenku vesmíru; ale dokud bude na našem světě hlad, bída a nouze v míře, kterou si Bůh nepřeje, my jako lidské společenství planety Země z toho nebudeme mít žádný prospěch. Jistě, obdrželi jsme technické "vychytávky" - které mají přínos skleněných kuliček. Změny směrem k "pozitivnímu" (ve světě duality existují dva stavy bytí) mohou nastat pouze tehdy, pokud se prostřednictvím nově nabytého kontaktu zrodí plodné impulsy pro psychiku jednotlivce. Přemýšlení jedince např. o nových společenských strukturách vytváří pouze ty zářivé procesy, které vedou ke zlepšení naší celkové životní situace. Jaký smysl má slepá důvěra, zvědavost a rostoucí získávání poznatků při výměně myšlenek s technicky a/nebo duchovně vyspělými společenstvími, pokud se tyto předpokládané přínosy nepřenesou do nejvzdálenějších koutů našeho světa? Dokud bytosti na této planetě trpí nedostatkem, protože jinde je hojnost, měli bychom především přemýšlet o přerozdělení a spravedlivějším poměřování bohatství všech. Koneckonců, podle mého názoru tento aspekt lidské zkušenosti není o luxusu, ale spíše o pohodlí. Nemusíme cestovat ke hvězdám, abychom studovali jiné koncepty společnosti, ale můžeme čerpat ze zásoby lidských modelů naší vlastní planety. Příkladem mohou být ony "primitivní národy", na které se "civilizovaní" lidé někdy rádi dívají svrchu. Nechci romantizovat obřady a zvyky kmenových společenství planety Země, ale většina z nich má společné to, že žije v "solidárních společenstvích", o nichž se v "bohatém" světě obvykle jen mluví. Setrvávání v rámci daného právního řádu tak může bránit pokroku na cestě k tomu, aby se člověk stal kosmickou bytostí. Uznávání statu quo společensky daných systémů vytváří ony nespravedlnosti, které vůbec umožňují utrpení tváří v tvář hojnosti. Nicméně přes veškerou patřičnou nespokojenost můžeme uvažovat o tom, že nikoli revoluce, ale spíše evoluce může být cílem nás všech. Život se projevuje všemi myslitelnými způsoby - a nikdy ne výhradně v přítomnosti, tj. časově omezené. Kéž toužíme po nadcházejícím světě míru, kéž natáhneme ruce k nadcházejícímu míru a kéž všichni jednotlivě podnikneme takové kroky, které nás přenesou do mírové a šťastné budoucnosti. Slova přinášejí posvátné věci pouze tehdy, když se promění v činy.
2. Existence
Největším ze všech zázraků je existence ve své celistvosti a složitosti. Chtít pochopit "bytí" v celé jeho složitosti je podle mého názoru rozhodující náplní všech náboženských a filozofických škol - protože tak se přibližujeme k Bohu tím, že svým duchem pronikáme do jeho stvoření. A podle mé zkušenosti se tohoto pochopení nejlépe dosahuje citlivým procítěním zázraku bytí. Buddhistické školy přisuzují lidské mysli (v podobě jejího vědomí) roli šestého smyslu, neboť se zdá, že je schopna vnímat a pronikat "realitu". Slovo "skutečnost" obsahuje slovo "dílo" a takto se našemu vnímání dostává individuálně určené recepce. Pravda a její "účinnost" tedy tvoří původ a výraz existence.
